THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Teprve nedávno se mi k uším dokutálela podle všeho úplně poslední placatina plzeňsko-pražských neometalových bohatýrů JADE WAH’OO a materiálem na tomto kotouči jsem byl příjemně překvapený. Po poměrně nepovedených demosnímcích z roku 2002 skupina předkládá nový a čerstvý materiál, který zaujme nejen svoji živočišnou živelností, ale pro tentokrát i lehkým exotickým folklóričnem.
Hned první skladba „Pumper Nickel“ se po melodicky příjemném a nenásilném úvodu zvrhává v kytarovou řezničinu, nad níž se klenou dva vokály velmi dynamicky měnící polohy. Od prskání hladových kočkovitých šelem, přes táhlé hrdelní vytí, uhekané houpavé rapování, výbuchy hysterického smíchu, až k melodicky vrstveným zpěvům. Hlavně rytmika a dynamika celé skladby ji pasuje na energicky velmi vydatnou záležitost. Při dvojce, jež nese jméno „Apokalypsa“, jsem si velmi citelně vzpomněl na SYSTEM OF A DOWN. Hlavní pilíř skladby je tvořen především melodickou zpěvnou linkou a nahuštěnými kytarami – škoda jen, že se ve skupině nenajdou hlasivky tankainovského formátu, ale o tom až později. U třetí „Gin“ se melancholicky rozjíždějící začátek mění v rapmetalovou kaskádu, kde se střídají fragmenty melodické s houpavými sekanými štěky, vše lehce dokořeněné balkánskou kytarovou školou (jako bych slyšel lehký závan skupin typu ARTERY). Další „One Minute“ je minutová energetická nálož se strojovou rytmikou, mající tendenci vás rozžvíkat na cucky, následovaná písničkovatou „Francouzkou“, s citlivým akustickým výlevem akordeonu a velmi francouzským feelingem. Nejsem schopen posoudit jazyk, asi to tak uplně čistá francouzština nebude, nicméně ten odér nádherných pařížských odrhovaček s puncem artovní dekadence více než cítit. Co nesedí jsou vrstvené zpěvy, které jsou velmi často mimo zákryt, ale možná právě to byl účel. Poslední „Dream“ je opět energickou bombou, tentokráte melodičtějšího tvaru.
Celé promo kolem vás prosviští rychlostí všeničícího uragánu a aniž byste si toho všimli, je pryč. Citelnější vadou na kráse, která vás zaskočí při prvním i dvacátém poslechu, jsou celkem dlouhé pauzy mezi písničkami, zvuk je na promo-materiál a domácí studio nadprůměrný, busterované kytary krásně řezavé, rytmika nápaditá. S vokály se pěkně pracuje, často se překrývají a oba páni řvouno-rapo-zpěváci vystavují svůj hlas v mnoha různých polohách. Jen v čistých partech vám nejednou nějaká ta nota zaškube ouškem. Nedokážu jednoznačně ztotožnit hlasy se jmény, nicméně první je trochu falešnější, více to „tahá“, druhý je jakoby potažený zdrsnělým sametem a má rozhodně charismatičtější a zajímavější příchuť. Co je nejdůležitější – nahrávka má kouzlo živých JADE WAH’OO, tedy energii, neurvalou sílu a nespoutanou živelnost. Místy mi v tomto směru připomněli trash-corové taškařice stylu DO OR DIE. Vzhledem k tomu, že J2HOO před nějakou dobou ukončili svoji činnost, jsem zvědav na další směřování jejích členů. Krom toho, že baskytarista Doktor se již plně věnuje skupině DIVE, se proslýchá, že bratrské duo zakladatelů již pilně zkouší s novou sestavou a stejně tak i druhý kytarista Steave.
Celý recenzovaný materiál si můžete stáhnout na: http://www.jadewahoo.com/mp3s/j2hoo_KIDS.zip
Poslední promo českého energetického živlu v sobě snoubí vitální thrash-core, rap-metalový tah i etnický temperament.
7 / 10
Chudy
- zpěv, řev, rap
Nosál
- zpěv, řev, rap
Alech
- kytary
Steave
- kytary
Doktor
- basa
Brother
- bicí
1. Pumper Nickel
2. Apokalypsa
3. Gin
4. OneMinute
5. Francouzka
6. Dream
Vydáno: 2004
Vydavatel: FlyingTones
Stopáž: 19:16
Produkce: J2HOO
Studio: Pyha
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.